KLATOVY A OKOLÍ : PROJEVY KE 40. VÝROČÍ 21. SRPNA 1968

Czech • Deutsch • English

Projevy ke 40. výročí 21. srpna 1968

Projevy ke 40. výročí  21. srpna 1968

Slovo pana starosty Mgr. Rudolfa Salvetra dne 21.8. 2008

Vážené dámy, vážení pánové,

            jsou roky, dny, hodiny, minuty i sekundy, které se vryjí do paměti a není síly je odstranit. Nemyslím tím nyní jen události veskrze rodinné, nýbrž události historické, týkající se jednoho každého občana, jež je prožívá a posléze dál předává. Podíváme-li se na novodobé české dějiny nedávno skončeného 20. století, zcela jasně vystupují na povrch roky končící číslicí 8.

            S výjimkou pro naši vlast slavného 28.10.1918 to však byly milníky, které se do vývoje československé i české státnosti jednoznačně zapsaly nesmazatelným černým písmem. Ba co víc. Při troše zamyšlení mezi nimi najdeme i svorníky. Byla to období plná zvratů, mocenských kotrmelců. Období, kdy z nepřátel na život a na smrt se stávali zištní spojenci a zase naopak.

            Rychlý hospodářský a sociální rozvoj mladého demokratického Československa byl na podzim roku 1938 krutě zabrzděn hitlerovskou rozpínavostí. Zalekli se jí všichni včetně tehdejších představitelů  mocných západních spojenců. Právě oni svým podpisem hanebných dohod z Mnichova téměř vymazali malou zemi z mapy  Evropy. O předválečné roli bolševického Sovětského svazu se snad zmiňovat ani nemusím. Konec konců byl to zejména on, kdo v následujících létech musel   přinést oběti  na oltář svých snů o rozdělení moci v Evropě oběti gigantických rozměrů. S ohledem na chrabrost v boji a spolurozhodující roli při porážce fašismu byli jeho vojáci vítáni jako hrdinové a s nadějí, že přináší nejen mír, ale i skutečnou svobodu a demokracii. Bohužel netrvala dlouho.

Rok 1948 a s ním  spojené násilné uchopení moci komunisty  učinil konec jakýmkoliv iluzím. Metody převzaté vládnoucí garniturou ze země Sovětů měly zajistit prosperitu země a štěstí lidu. Výsledek známe všichni. Po brutálních padesátých letech přichází s novou dekádou svobodné nadechnutí národa. Reformně naladěná mladší skupina politiků dala svým občanům obrovskou naději. Naději nejen v podobě tiché tolerance postupného návratu občanských svobod, ale dokonce i zakotvenou v legislativním rámci.

Události jara 1968 nabíraly překotný spád. V červnu byly schváleny tři klíčové zákony. Ústavní zákon o přeměně republiky na federativní stát zásadně změnil státoprávní postavení Slovenska. Zákon o soudní rehabilitaci dal naději všem protiprávně odsouzeným z padesátých let a stanovil i trestní odpovědnost těch, kdo nezákonnosti přivodili. A konečně novela tiskového zákona stanovila nepřípustnost cenzury, tedy zásahů proti svobodě slova a obrazu.

Ostré reakce okolních „bratrských“ socialistických zemí na sebe nedaly dlouho čekat. Počáteční varování a výzvy ze strany sovětského vedení záhy přerostly v otevřené hrozby násilného ukončení demokratického vývoje v Československu. Na hranicích země bylo postupně soustředěno přes půl milionu vojáků připravených vykonat rozkazy. A přesto asi málokdo věřil, že by území suverénního státu, člena stejného, údajně „obranného“, vojenského paktu Varšavské smlouvy, mohlo být spřátelenými armádami přepadeno.

            Ten, kdo pamatuje osudné ráno 21. srpna 1968, zřejmě na probuzení do konce svého života nezapomene. Prvotní úžas a překvapení rychle vystřídala krutá realita. Realita přepadení, realita invaze desítek divizí. Z bývalého hrdiny osvoboditele se rázem stal prachobyčejný okupant. Nehledě na masovou podporu vlastních obyvatel byli českoslovenští přestavitelé donuceni kapitulovat. S výjimkou jediného statečného – Františka Kriegla.

A posléze svým schválením dočasného, tedy časově přesně nevymezeného a zároveň neomezeného pobytu sovětských vojsk na našem území zpečetili osud národa na dalších dvacet let.

            Je tomu dnes na den přesně 40 let, kdy i po klatovské dlažbě duněla kola sovětských obrněnců. A přesto jsou to vzpomínky neustále živé. A k tomu pořád aktuální a opětovně oživované. Byť ne zde, v krásné zemi ležící uprostřed Evropy, ale na samém jejím východním okraji – v daleké Gruzii. Měl jsem možnost tuto zemi před více jak dvaceti lety navštívit. Dobře vím, že již tehdy to byla z pohledu Ruska země neposlušná. Avšak při setkání s prostými Gruzínci jsme k nám z jejich strany  cítili nefalšované sympatie. Zdá se mi to až strašidelně symbolické. Opět srpen, opět malá země toužící na základě svobodného rozhodnutí obyvatel jít dál svou vlastní cestou. Odpověď je také stejná. Tanky, násilí, pošlapání cizího území.

            Jsem nesmírně rád, že dnes žiji v  zemi, jak doufám, zcela jednoznačně a nastálo zakotvené mezi vyspělými státy po stránce ekonomické i politické. Zeměmi odhodlanými plně dostát svým závazkům vyplývajícím z členství v organizacích nejen hospodářských, ale i vojenských.

            Není tomu tak dávno, co jsme po dlouhém doufání a klepání do těchto elitních klubů vstoupili . Nejsme „hráči“ o nic slabšími  než staré členské země. Dnes a denně to například dokazují statečností a rozhodností naši vojáci v zahraničních misích. Dobře jsme věděli, že členství není zdaleka jen o čerpání výhod. Je také o přijímání mnohdy značně nepopulárních rozhodnutí a závazků. Případné umístění americké radarové základny k nim bezesporu patří. Pevně věřím, že i tuto odpovědnost jsme schopni na svá bedra přijmout. A snad i pod vlivem posledních událostí tak přispět ke zvýšení bezpečnosti nejen vlastní.

            Vážené dámy, vážení pánové,

na počátku svého vystoupení jsem hovořil o zásahu neblahých událostí do života naší země, našeho národa, našich občanů. Každý takový moment má své hrdiny a bohužel i oběti. Někteří se stali doslova symboly vzdoru a pevných postojů. Student Jan Palach na protest proti pošlapávání nejzákladnějších práv a svobod obyvatel naší země přinesl oběť nejvyšší. Musím však zcela jasně zdůraznit, že hrdinů a obětí, byť bezejmenných, bylo koncem léta 1968 i v následujících měsících  mnohem víc. Skláním se spolu s vámi před jejich statečností.

Děkuji vám za pozornost.

Promluva k 21.8. 1968 dne 21.8. 2008 – p. MUDr. Oldřich Richter

Vážený pane starosto,
Vážení hosté,
Vážení přátelé,

            když byla odhalována tato pamětní deska, vyskytl se též názor, že není nutno si připomínat 21. srpen 1968, protože od něho uplynula již dlouhá doba, protože názory politiků se změnily a svět je jiný než tehdy - přátelštější, vstřícnější a svobodnější.

            Ano, 40 let je dle lidských měřítek dlouhá doba. Zhroutily se mnohé režimy, zmizely státy a vznikly nové, zemřeli nebo odešli z politiky ti, kdo ovlivňovali světové dění. Jak nás ale mohly přesvědčit události posledních dnů na Kavkaze, nezměnily se záměry velké říše na východě Evropy a zůstávají stejné jako za vlády cara a bolševiků: rozšiřovat vliv a moc Ruska na úkor vlastních sousedů a to v případě potřeby i hrubou silou. Nezměnilo se ani myšlení nynějších vládců Ruska, i když se snaží přesvědčit veřejné mínění, jací jsou demokraté.

            A tak skutečnost dala za pravdu názoru, že nelze zapomenout na 21. srpen 1968 a na ty, kteří tehdy zbytečně zahynuli a je nutno i ten den připomínat trvale a všemi prostředky. Tento úkol plní i deska, před níž tu stojíme.

            Moderní dějiny Sovětského svazu a Ruska se vyznačují početnými násilnými činy vůči jeho sousedům, počínaje napadením Polska v roce 1920, přes útok proti Finsku v roce 1939, obsazení baltských států v roce 1940, útok na Maďarsko v roce 1956, až ke krvavému potlačení československé reformy v roce 1968. Posledním skutkem v této řadě je již zmíněný útok na Gruzii před několika dny. Ostatně nebylo to poprvé: již v roce 1920 byla doposud svobodná Gruzie společně s Arménií a Azerbajdžánem obsazena Rudou armádou a přičleněna k Sovětskému svazu.

            Je pravdou, že rozhodnutí gruzínské vlády obnovit gruzínskou svrchovanost nad částí gruzínského území – Jižní Osetií nebylo šťastné a pouze poskytlo Rusku záminku k zahájení války. To však nikterak neomlouvá ruské porušení mezinárodního práva a porušení zásad, že problémy mezi státy třeba řešit jednáním, nikoliv zbraněmi.

            V poslední době není však útoků ze strany Ruska ušetřeno ani Polsko a naše republika. Zatím jsou to na štěstí útoky pouze slovní a to v souvislosti se snahou ovlivňovat polské a naše rozhodování ve věci obrany západního světa proti obavy vzbuzujícím islámským fundamentalistům. Je to jen pokračování v teorii omezené suverenity, kterou hlásal již soudruh Břežněv: závislé státy smějí dělat jen to, co jim velký bratr dovolí. Toto pojetí mezinárodních vztahů je třeba důrazně odmítnout, což ostatně naše vláda již učinila. Potřebuje však jednoznačnou podporu občanů, kterou prozatím postrádá. Je při tom nepochybné, že obrana proti extremistům je nezbytná již nyní, o její nutnosti v budoucnu ani nemluvě.

Sami v tomto směru nezmůžeme nic, je třeba spolupracovat se spojenci, především se Spojenými státy, které se již vícekrát osvědčily jako naši přátelé: v první světové válce stály u zrodu naší samostatnosti, ve druhé pomáhaly obnovit náš stát a za doby totality byly naší největší oporou.

Ani v nynějších těžkých dobách nás jistě nezklamou. Musíme ovšem jejich pomoc chtít, nikoliv ji odmítat. Demokratické politické síly u nás by konečně měly přijít k rozumu a postupovat jednotně. Úkolem opozice zajistě není bořit vše, co vláda vykoná, ale dbát na to, aby nebyla porušována pravidla její činnosti daná ústavou a zákony.

            Neprozíravě – i když líbivě – se zdá žádat, aby o umístění radaru rozhodovali voliči v referendu. Tento požadavek je vlastně svalování odpovědnosti za tak závažné rozhodnutí na voliče, tedy na ty, kdo věci nerozumí, nemají potřebné informace a kvalifikovaně rozhodnout ani nemohou.

            Ať tedy politici převezmou odpovědnost – konec konců jsou za to placeni a nikoliv špatně - opatří si podklady, vyslechnou znalce a rozhodnou ku prospěchu státu a občanů.

Obrana proti nenadálému teroristickému útoku ze strany fundamentalistických států je příliš vážnou záležitostí, než aby byla řešena stejně jako mnohé aféry  u nás, které jsou ve skutečnosti jen bouřemi ve sklenici vody. Rozhodnutí může totiž ovlivnit budoucnost i těch, kteří se domnívají, že obrany není potřeba. Až budou rakety fundamentalistů ve vzduchu, nepomůže nám ani Rusko, které samo se může stát jejich cílem, ani demonstranti z organizace „Ne základnám“ /ostatně jaký je to krásný bolševický název/. Poslední události ve světě by měly být podnětem pro občany, aby procitli konečně z blažené dřímoty ve falešném bezpečí a důrazně řekli politikům: zvolili jsme vás, převezměte tedy odpovědnost a starejte se o bezpečnost našeho státu a jeho obyvatel! Nebojte se!

Slovo p. Františka Wiendla

Vážení spoluobčané!

Je známo, že jak paměť národa, tak paměť jednotlivce se jeví jako značně nedokonalé. Jejich přirozeným rysem je selektivnost; uchovávají jen to, co se člověku hodí. Jinými slovy - příjemné věci jsou konzervovány, ty nepříjemné zase odstraňovány, aby nás snad příliš neobtěžovaly. Rozličným znamenitým osobnostem, či pro běh dějin podstatným událostem, jsou proto budovány pomníky, památníky nebo pamětní desky, ale v neklidných zemích, k nimž bohužel patří též ta naše, bývá osud takovýchto uměleckých děl velmi nejistý, o čemž jsme měli možnost se v uplynulých letech přesvědčit.

            Po listopadu 1989 mě velmi trápilo, že na klatovské radnici jsou instalovány pouze dvě desky – sovětská a americká – připomínající osvobození naší vlasti v roce 1945, což podle mého názoru nevystihovalo plně běh historických událostí 20. století. A tak 27.6.2005 u příležitosti vzpomínky na dr. Miladu Horákovou a další popravené oběti komunistického režimu jsem vyslovil myšlenku, aby historické nesrovnalosti vyjádřené těmito dvěma deskami, byly doplněny třetí deskou, připomínající oběti sovětské okupace dne 21.8.1968. A nejen je – stávající deska má připomínat jednu z nejostudnějších událostí našich dějin, čímž míním komunistickou stranou vynucené podrobení se důsledkům, které vyplynuly ze sovětské srpnové okupace. Jako Konfederace politických vězňů jsme spolu s Klubem pomocných technických praporů podali žádost na instalování této desky. Radou a zastupitelstvem města Klatov byla naše žádost schválena. Proti byly pouze dva hlasy komunistických zastupitelů dr. Vondráčka a ing. Bauera.

            My, političtí vězni v padesátých letech, jsme byli souzeni jako velezrádci, i když jsme chtěli pouze zachovat demokracii a postavili jsme se proti nastupující zločinné komunistické totalitě. Skutečnými velezrádci lze však podle mého názoru nazvat ty členy komunistické strany, kteří s touto sovětskou okupací naší země souhlasili, nutili ostatní občany přijmout její důsledky, nebo se snažili a snaží její skutkovou podstatu dodnes zamlčovat. Zůstává otázkou proč za celou dobu od listopadu 1989 nebyl nikdo za tuto vlastizradu hnán k odpovědnosti. Na tomto příkladu vidíme, jak je stále důležité tyto skutečnosti připomínat a podobných akcí se vytrvale zúčastňovat, neboť lidí, kteří usilují o zapomenutí této politické a společenské katastrofy, je mezi námi stále mnoho.

            Pan starosta mgr. Salvetr a dr. Richter, předseda PTP se ve svých projevech velmi výstižně vyjádřili k dnešnímu 40. výročí sovětské okupace naší republiky. Přesto bych ale chtěl znovu, stejně jako v loňském roce vyzdvihnout činy studentů a dalších našich spoluobčanů, kteří bezprostředně po sovětské okupaci neváhali obětovat své mladé životy a plánovaným sebeupálením upozornili celý svět na zrůdnou okupaci. Tyto činy zůstávají v našich dějinách jako ojedinělé projevy hrdinství a občanské statečnosti. Jako pochodeň č. 1

to byl Jan Palach (19.1.1969), dále Jan Zajíc (25.2.1969). Nesmíme zapomínat také na méně známé hrdiny, jejichž čin komunistická propaganda zoufale zamlčovala: na Evžena Plocka (9.4.1969), Josefa Hlavatého, Miroslava Malinku, Blanku Nacházelovou. Přál bych si, aby média, zejména náš Klatovský deník, věnovala nejen dnešní vzpomínce, ale zejména těmto nadčasovým činům, větší pozornost.

            Všichni ti, které jsem jmenoval, obětovali své mladé životy pro to, aby národ vyburcovali k odporu. Nedopusťme, abychom na ně zapomněli.

Čest jejich památce!