Jako nejzajímavější (z mého pohledu – pohledu zájemce o biologii) hodnotím laboratoř anatomických modelů. Vypreparované tkáňové struktury dříve živých lidí upravené tak, aby vydržely dlouho a dalo se na nich učit, to je záležitost sice velmi drahá, ale také velmi užitečná.
Další zajímavá zkušenost na nás čekala v učebně, kde uprostřed místnosti stála otevřená a vybavená sanitka s figurínou. Tady jsme se například dozvěděli, že napojení na cévní systém probíhá za pomoci vrtačky přes kostní dřeň pažní nebo holenní kosti.
V žebříčku zajímavosti však nezaostává ani laboratoř pro vývoj plicních ventilátorů. Takový plicní ventilátor, řeknete si, co je na tom složitého? Vždyť stačí pod tlakem nahnat vzduch do plic a potom ho zase vypustit ven… Pointou tohoto výzkumu je objevení způsobu, jak to udělat bez většího poškození plic. Musíme si uvědomit, že příliš vysoký tlak vzduchu stlačí měkkou plicní tkáň, dokonce může dojít k protržení alveol vlivem nafouknutí jen několika málo z nich. Proto nelze jednoduše použít vysavač, který bude přepínat směr proudění vzduchu.
Určitě se neztratí ani zkušenost z laboratoře kontaktních čoček, tkáňového inženýrství nebo obrazových senzorů a zobrazovacích systémů.
Ocenění za roztomilost si podle některých účastníků zaslouží robotické lidské mládě jakožto figurína pro nácvik záchrany kojenců, podle jiných je to model města s jezdícími vláčky a autobusy za účelem modelace krizových situací typu únik nebezpečných látek, havárie, požáry hořlavin a podobně.
text: Jana Hamplová, Sp-B
foto: RNDr. Eva Kislingerová a Ing. Ida Skopalová