Stříbrná expedice DofE aneb Noc na Karlštejně 2021
Naše stříbrná expedice se uskutečnila ve dnech 18. června až 20. června 2021. Samotnému odjezdu však předcházely hodiny diskuzí ohledně toho, jak bude naše stříbrná expedice vlastně vypadat. Po bronzové expedici na vodě jsme se uchýlili k další výzvě; turistické expedici. Jako tým jsme se shodli na lokalitě, kterou jsme chtěli prozkoumávat. Velmi nás zajímala oblast Berounska, která se dá zkoumat opravdu z mnoha úhlů. My si ovšem nakonec zvolili jednu z nejtypičtějších dominant pro Berounsko, která se vybaví téměř každému, kdo se v oblasti pohyboval. Chtěli jsme prozkoumat lomy.
V pátek 18. 6. se na klatovském vlakovém nádraží sešla téměř kompletní sestava. Konkrétně se jednalo jedince ze třídy V6A, Ondřeje Nováčka, Kateřinu Šebestovou a Šárku Faicovou, doplněné o jednu studentku z 3.A, Natálii Šebestovou, a čtyři žáky z V6B, jmenovitě Jakuba Duonga, Vojtěcha Kantu, Kamilu Stinglovou a Gabrielu Bělochovou, která se k týmu přidala v Rokycanech.
V půl dvanácté dopoledne jsme dorazili do Berouna, kde začala jedna z největších výzev expedice – rozdělování společných komodit mezi osm účastníků. Všem členům bylo před začátkem expedice připomínáno, že si mají ponechat část batohu prázdnou, aby v Berouně mohli pobrat ještě část jídla či stanu. Na vyhazování nepotřebných předmětů však nedošlo a povedlo se nám všechno potřebné sbalit do jednotlivých batohů.
Úder pravého poledne znamenal začátek stříbrné expedice. Náš tým se vydal přes Berounku pomocí železničního mostu, kde se nacházela i příhodná cesta pro pěší. Podél vlčích máků jsme se vydali na cestu. Volba malebné polní cesty nad cyklostezkou se ukázala být chybnou v momentě, kdy se u dvou účastnic ukázaly alergické reakce. I přestože první dívka měla osypané nohy a druhá spodní víčka očí nafouklá jako křeček, nenechali jsme se vyděsit, vytáhli jsme příslušné léky a pokračovali v cestě.
Už dva týdny před expedicí bylo ze strany meteorologů avizováno, že se bude jednat o velmi slunečný a horký víkend. Jejich předpověď se vyplnila a horko se stalo naším největším nepřítelem. Učili jsme se pracovat s množstvím vody a po každém ušlém kilometru jsme si dávali krátkou přestávku na pití, aby expedice neskočila na základě úžehu některého z nás.
Obdivovali jsme pozůstatky hradu Tetín na druhé straně Berounky stejně jako staré usedlosti na našem břehu. Naše první zastávka za účelem plnění vyššího cíle se uskutečnila na pátém kilometru u lomu Alkazar, kde jsme dokonce měli možnost pozorovat několik horolezců. Druhý lom, který nás zaujal, byl lom Na Chlumu, nacházející se nad městem Srbsko. Třetí a poslední lom páteční cesty byl Petzoldův lom, který nám připadal zajímavý především díky signifikantní osvětlovací věži.
Po čtyřech hodinách na cestě jsme dorazili do Autokempu Karlštejn, kde jsme s radostí padli pod košaté stromy, schovali se do stínu a užívali si první splněný den. Následovalo stavění stanů, vaření večeře, zpívání za doprovodu ukulele či hraní Kentu. Jakmile se začalo stmívat a slunce se už do nás tolik neopíralo, rozhodli jsme se vyrazit na hrad Karlštejn. Chtěli jsme dostát názvu naší stříbrné expedice.
Při západu slunce jsme se procházeli prázdnými uličkami a stoupali až k samotnému hradu. Na nádvoří jsme sice nebyli vpuštěni, ale stejně se jednalo o nezapomenutelný zážitek, protože jsme měli Karlštejn téměř sami pro sebe. Za pobrukování Lásko má, já stůňu jsme se vraceli do kempu, kde proběhla večerní kontrola s paní učitelkou Palátovou. Následovalo uložení ke spánku, kdy se nám ovšem místo milé ukolébavky dostalo filozofických debat vodáků, jejichž rozmluvy byly obohaceny alkoholem.
V noci se ukázalo, že spacáky v našich batozích byly jenom zbytečná zátěž. Noc byla opravdu horká. Ráno po snídani jsme opustili kemp a zamířili do centra městečka Karlštejn, kde proběhla druhá kontrola. Následovalo stoupání do kopce z Karlštejna do obce Mořina, odkud jsme se vydali prozkoumat další lomy, konkrétně Velkou a Malou Ameriku. V obci Mořina také naobědvali. Každou hodinou slunce sílilo a my radostně vzdychali pokaždé, když se nad naší hlavou objevil košatý strom anebo jsme narazili na potůček pro smáčení noh. Takhle jsme procházeli vesnice Dolní Roblín, Roblín, Třebotov a Choteč.
Po dvaadvaceti kilometrech v pětatřiceti stupních s plnou polní na zádech jsme byli vyčerpáni a někteří účastníci vyhrožovali vzdáním celé cesty. Ovšem nikdo z nás se nechtěl vzdát kvůli celému týmu. Nikdo z nás nemohl být sobec. A přesně to nás expedice naučila. Nebýt sobcem a pochopit, že se musíme naučit chovat jako tým, i když situace není vždycky jednoduchá.
Dorazili jsme po dlouhé sobotní cestě na hranice Středočeského kraje a Hlavního města Prahy. U Zadní Kopaniny jsme následně složili hlavu, většina týmu pod širým nebem. Noc horká, nebe zasypané hvězdami a my usínající s myšlenkou, že za sebou máme tři čtvrtiny celkového pochodu. Pocit k nezaplacení.
Již večer jsme se rozhodli pro brzké vstávání. Po zkušenosti ze soboty jsme chtěli dokončit naši expedici dříve, než se do nás upře spalující žár slunce. A tak jsme vstávali v půl páté a v šest hodin jsme opouštěli náš poslední basecamp. V deset hodin jsme dorazili do našeho cíle; na Děvín. Pocitově nám připadalo, že jsme třídenní cestu šli měsíc. Seběhli jsme z Dívčích hradů na metro Jinonice, kde jsme si všichni nanejvýš užívali průvan, který byl způsoben příjezdem vlaku. V 12:13 jsme z Hlavního nádraží v Praze zamířili zpět k domovu.
Co nás expedice naučila? Že nikdy nemůže být takové horko, aby nemohlo být ještě větší. Že byl dobrý nápad nahradit Apeninky flapjacky. Že počet zbývajících kilometrů je relativní. Že socialismus na expedici funguje pouze omezeně. Že pokud se zpívá, cesta utíká lépe.
Text: Šárka Faicová, V7A
.JPG)
.JPG)
.JPG)
