Literární tradice v nás
Každý, kdo navštěvoval v minulosti Gymnázium v Klatovech a plně se ztotožnil se širokým jeho naukovým obsahem i nezměrně bohatou dějinnou tradicí, ví, že jedna znamenitá stránka jeho mnohaleté činnosti ho kvalitativně odlišuje od všech českých gymnázií ostatních. Je to výrazná literární žeň, jež provázela celou jeho rozsáhlou historii, podílela se rozhodně na vytváření kulturního zázemí školy a dala vzniknout i řadě hodnotných děl poetických a i prozaických. My - žáci klatovského gymnázia - jsme se o počátcích krajové tvorby dozvídali spíše z dějepisu, znali jsme jméno kněze Jana Čapka, zřejmě autora nejslavnější husitské písně Ktož jsú boží bojovníci, či utrakvistického faráře Martina Lupáče, stejně jako významné humanistické postavy Pavla Kristiána z Koldína, Jana Záhrobského, Jana Klatovského, nebo dokonce Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic. Teprve později jsme si plně uvědomili, že všichni byli spjati společensky a hlavně umělecky s naším rodným krajem. A někteří z nich vskutku velmi významně.
Literární podoba barokní doby - a to je čas, kdy od roku 1636 v Klatovech už působila jezuitská kolej - nám na dlouhá léta našeho mládí byla zamlčena zcela. Až následným vlastním badatelským studiem jsme zjišťovali, že město tehdy žilo početnými duchovními aktivitami, kulturním úsilím a divadelní osvětou i že původní díla historická a i literární zde vznikala. Největší z nich je nesporně Historie Klatovská katolického děkana Jana Floriána Hammerschmidta, práce čtyřsetstránková, z velké části věnovaná zázračnému mariánskému obrazu klatovskému. Ostatně s jezuitskou kolejí, přímým předchůdcem klatovského gymnázia, jsou spojeni Jiří Constanc, Václav Šteyer, Felix Kadlinský, autor známého Zdoroslavíčka, a současně též četní příští osvícenci: jako Ignác Cornova, František Pubička, Stanislav Vydra a jiní. V letech 1672-1673 se také v Klatovech zrodila z iniciativy Balbínovy slavná Obrana jazyka slovanského, zvláště českého, objevitelský i záslužný čin vzešlý z rukou vzdělaného jezuity.
Prostřednictvím národně obrozenecké epochy jsme byli pak zcela nejsilněji ve dnech studentského zrání vpravováni do literárního odkazu klatovského gymnázia. Naši učitelé nám při každé vhodné příležitosti vštěpovali do paměti, že právě dvě největší zakladatelské osobnosti obrozeneckého hnutí - Václav Matěj Kramerius a Josef Dobrovský - jsou odchovanci naší školy: první z nich měl v Klatovech právo domovské a druhý byl s krajem opakovaně úzce svázán, po studiích ještě znovu se sem vrátil jako přítel rodiny Černínů a místní život obohatil mnohostranně. Jinak Dobrovského studie o českém jazyku, byť psány německy, a Krameriova Česká expedice byly věci pro obrodu národa v dobovém kontextu povahy zcela zásadní.
Rádi jsme dále přijímali, že právě od nich se odvíjela v počátečních desetiletích 19. století místní literární kontinuita s novodobým gymnáziem tak úzce provázaná. Hned čerství jeho absolventi totiž tvořili a zapsali se úspěšně do dějin našeho moderního písemnictví, třebaže náměty regionálními. Např. svérázná postava Josefa Franty Šumavského zpracovala některé krajové pověsti, hlavně o hradu Pušperku, jiným klatovským rodákem byl Karel Slavoj Amerlinga, zároveň i Karel Boleslav Štorch, studentem gymnázia se stal Jan Formánek Činoveský, jenž zůstal po celý život věren místním historicko - uměleckým námětům, zejména vynikly jeho prózy Bitva u Nýrska, Anežka, poslední z rodu Klatovčina a Ctiboj z Dolan. Své práce uveřejňoval v Šumavanu. Někteří z tehdejších autorů byli nejen studenty gymnázia, nýbrž též i jeho učiteli. Zdá se, jako kdyby literární um přecházel v časech obrozeneckých na škole volně z učitele na žáka, a tak se rozhojňoval i násobil.
Pokud jde potom o české písemnictví 2. poloviny 19. století, vždy se nám vkrádal trochu nadnesený pocit, patrioticky velmi pěstovaný, že klatovské gymnázium a jeho osvětové snahy vytvářely tenkrát skutečně jedno z důležitých celozemských center jeho tvůrčího motivačního zázemí, neboť přední příslušníci takřka všech dobových literárních směrů jeho lavicemi prošli.V předstihu májista Rudolf Mayer, rodák z Nové Hospody u Skránčic, talentovaný básník, jenž už veršoval na gymnáziu. Zejména šumavské motivy jeho poezie lyricky oslovily náš kraj. Nebo následně dva oblíbení prozaici. Gymnaziální profesor Alois Vojtěch Šmilovský ve své próze Za ranních červánků vytvořil přece Klatovsku umělecký pomník zcela nezapomenutelný. Nejenže v ní připomněl Dobrovského vzácné působení na Chudenicku včetně vykreslení jeho profilu osvíceného učence, především však oslavil minulý život prostých lidí klatovského venkova i s jeho zvykovými tradicemi a místními zvláštnostmi. A podobně tak učinil Karel Klostermann, také kdysi žák naší školy, ovšem se zaměřením na Sušicko a jeho přírodní krásy i národnostní a sociální komplikovanou situaci obyvatelstva v centrálním Pošumaví.
Byla to samozřejmě raná četba nás mnohých.
Za rozhodující básnickou osobnost sledovaného období jsme přirozeně považovali Jaroslava Vrchlického, vedle Máchy a Nerudy největšího českého poetu 19. věku vůbec. V Klatovech na gymnáziu pobýval několik let, v roce 1872 zde s úspěchem maturoval, ale hlavně - v jeho idylickém prostředí uzavřel důležitá životní přátelství, hlavně s dr. Josefem Thomayerem, budoucím předním internistou, která pro něho byla později všestranně nemálo stimulující. A samotné Klatovy, jejich rázovitosti i letitý básníkův pobyt v jejich hradbách. Vrchlického ve chvílích mladosti inspirovaly naprosto spontánně i dostatečně celistvě. V mnoha jeho tehdejších textech lze zřetelně rozpoznat klatovské motivy, včetně melodických zvuků místních zvonů, první básnická sbírka tvůrcova Z hlubin tkví zjevně svou atmosférou v pošumavském klimatu a zároveň i povídka Prodavač biblí byla poprvé otištěna v Šumavanu.
Oprávněně proto naše škola ve svém názvu nese slavné jméno básníka, dramatika a překladatele Jaroslava Vrchlického!
Konečně literární tradice klatovského gymnázia 20. století dostala pak pro nás zvláštní kouzlo umělecké bezprostřednosti, lidské osobitosti a mnohdy i přímého kontaktu s jejími představiteli. Stala se nám vskutku živoucí výzvou. Zatímco tvůrčí osobnosti z přelomu století - konkrétně Jaroslav Kvapil a hlavně Jiří St. Guth-Jarkovský - jevily se pořád ještě dosti vzdálené, příslušníky generace Nezvalovy, Seifertovy a Wolkerovy jsme poznali většinou osobně, chodili jsme na jejich zajímavé přednášky, zpravidla konané v Klatovech, zúčastňovali jsme se nezapomenutelných besed s nimi.
Stále se mi vrací tklivý obraz dvojice básníků z doby mezi dvěma světovými válkami: Jana Šnobra a Františka Gottlieba. Oba klatovští rodáci a samozřejmě i absolventi zdejšího gymnázia. I když snad jejich poezie nedosáhla tak velikého ohlasu jako jejich některých druhů, vydali nesporně básnickou zpověď plně osobitou, lidsky jímavou a esteticky na vysoké výši. Jinak to byli tvůrci nesmírně kultivovaní, Šnobr s rysy jemného a vzdělaného lyrika, zatímco Gottlieb proslul jako člověk světového rozhledu, účastník 2. čsl. odboje, bojovník o Tobruk a svými kořeny také věrný Klatovák.Či dodnes nedoceněná postava jejich současníka Ladislava Stehlíka. Zprvu dlouholetý učitel v Myslívě, později literát z povolání. Neprošel sice přímo gymnáziem, ale v duchu jeho tvůrčí tradice o Pošumaví psal. Celé ho prochodil se zápisníkem a skicářem v ruce. Kolik jedinečných přírodních míst, vynikajících lidí a i neopakovatelných příběhů z tohoto drsného kraje zachytil! Vždyť v jeho Zemi zamyšlené se tak dojemně snoubí mužná láska ke kraji, upřímný obdiv ke zdejším lidem i pokorný vztah k Bohu.
Poslední tvůrčí generaci vzešlou z klatovského gymnázia představují hlavně odborníci v oblasti literární historie, kritiky a jazykovědy. Vyjímá se z ní pouze svým zaměřením Jan Pilař, básník jemné lyrické orientace s dovedností citlivě vyjádřit přírodní motiv, ostatní pracovali spíše na regionálních tématech odborných.Na dílo Jana Petrmichla nutno pohlížet jako na nedokončené torzo, zemřel poměrně mlád. Jaroslav Voráč, původně gymnaziální profesor, se zase zasloužil o zmapování klatovské nářeční mluvy, a to způsobem velmi podstatným.
Celá gymnaziální literární tradice zřejmě zatím vyvrcholila v šíře pojatém díle profesora Františka Buriánka o krajovém písemnictví, k němuž po léta sháněl podklady z literárního regionu, pečlivě zaznamenával nosné údaje o konkrétních autorech, posléze je třídil a vyhodnocoval, až z nich vytvořil souvislou historicko-uměleckou studii Literární Klatovy. Přínos samotného klatovského gymnázia lze v ní dobře rozpoznat. Celkově tematicky i jazykově je výborně ztvárněna, pro příští badatelské záměry literátů vlastní hodnotu naprosto výchozí. Častokrát jsem také Františka Buriánka slyšel o ní hovořit. V Klatovech samých i na pražské filosofické fakultě. V pravdě zasvěceně, s citovým nábojem krajovým i s vytříbeným smyslem pro mentalitu Klatovska a jeho obyvatel dřívějších a i současných. Vždyť to byl nejen profesor české literatury, znalec umění a vědy, ale i učitel příštích učitelů.
Literární tradice klatovského gymnázia je tedy v nás.
Vždy jsme ji vnímali jako smysluplnou samozřejmost, která z naší školy vzešla a neodmyslitelně k ní patří. Obdivovali jsme její staletími daný pozoruhodný obsah estetický i společensky znamenitý kulturotvorný efekt. Byla trvale s námi, bývalými studenty, jímavě harmonizovala naše mladické pocity i zřetelně nám pomáhala orientovat se ve stále složitějším světě. Jí vděčíme za podmaňující krásu, citově inspirované impulsy a zároveň za zprostředkovávání nevtíravého povědomí pošumavského domova.
Ani klatovské gymnázium by bez literární tradice nebylo celé…
Josef Šmíd, absolvent z roku 1962